I v roce 2021 na 10.10. připadá Světový den duševního zdraví. Minimálně občané ČR ale mají čerstvě po volbách, tudíž ve všech médiích a dokonce i na sociálních sítích jsou nyní společně s prezidentovým zdravotním stavem tématem číslo jedna. Někdo by dokonce mohl tvrdit, že je to aktuálně daleko důležitější, než osvěta ohledně duševního zdraví, o tom se v poslední době (naštěstí) mluví stále víc a víc. Jelikož ale nejsem dostatečně kompetentní ke komentování jakéhokoliv z politických témat, bude pro mě lepší se jim vyhnout a soustředit se na něco, k čemu mám co říct. A není toho málo.
Možná by se hodilo sem vypsat spoustu statistik a výsledků výzkumů, které ukáží, kolika lidí se týkají ať už deprese, poruchy osobnosti, různá psychická onemocnění a další diagnózy, se kterými pravděpodobně skončí v péči odborníků. Teda, alespoň ti, kteří mají to štěstí a dokáží překonat strach, stud a předsudky a k odborníkovi dojít. Prakticky si ale myslím, že hromádka čísel z průzkumu člověku stejně nic neřekne, dokud se s nějakou z diagnóz nepotká osobně.
Ale to přece nepotřebuješ!
Bohužel jsem sama jednoho dne zhruba před třemi lety u doktorky na hlavu skončila, odnesla si papír pro dalšího doktora a od něho následně další papíry spolu s kupičkou receptů na léky, které vyřeší všechny moje problémy. Všichni doktoři se chovali, jako by to fungovalo na principu automatu na žvýkačky – hodíš léky, vypadne psychické zdraví, jednoduché. A ono to tak nefungovalo (Překvapení!), stálo mě to spoustu dalšího úsilí a práce na sobě i svém okolí. Nejsem odpůrcem léků, určitě si myslím, že nějaký farmakologický základ léčbě prospěje, ale není to vše.
Druhý extrém mě čekal doma. Když jsem přišla s hromádkou krabiček a řekla, že to mě teď zachrání, dočkala jsem se otázek, jestli je plánuju všechny brát, že to přece nepotřebuju! Víc pohybu, zdravého jídla a sluníčka a budu zdravá, bez deprese a úzkostí. Asi není třeba dodávat, že tento přístup mi také nějak zvlášť nepomohl, naopak vedl k dalším úzkostem a ještě větší potřebě opory v podobě léků.
A co teda pomáhá?
Trvalo mi dlouhé tři roky, než jsem pochopila, že o své diagnóze musím mluvit. I když se bojím, i když se stydím, lidé okolo to potřebujou vědět. Bohužel, hraniční poruchy osobnosti se člověk nikdy úplně nezbaví, dá se sice relativně potlačit, ale ne léčit.
To, co mě nakonec donutilo, bylo zjištění, že je obrovský rozdíl, když se to všechno projeví před někým, kdo ví, jak na tom jsem a svým způsobem čeká, že se něco takového může stát a nebo naopak před někým, kdo to buď neví, nebo nechce brát na vědomí (a i takoví lidé jsou). Někdy se o hraniční poruše určitě rozepíšu víc (až se to stane, zde vložím odkaz), ale pro potřeby tohoto článku zatím zmíním jenom to, že mám tendenci přehánět. Že když se raduju, raduju se kompletně, když jsem nešťastná, vypadá to se mnou pomalu na sebevraždu, prostě kdykoliv prožívám jakoukoliv emoci, prožívám ji daleko silněji než “zdravý” člověk.
Dalo by se říct, že jsem kvůli tomuhle svým způsobem labilní, dokážu přeskakovat od smíchu k slzám lusknutím prstů (i když jsem se luskat prsty nikdy nenaučila), chovám se prostě často velmi nepředvídatelně. Pochopitelně je to pak pro mě náročné, netušit, jak na tom budu zítra, za hodinu, nebo i jenom za pár minut, a nenalhávám si, že lidé okolo jsou na tom líp. Je to docela chaos. Ale od té doby, co jsem se rozhodla i přes všechno nepohodlí o svém problému mluvit, mám pocit, že je pro lidi okolo daleko jednodušší se mnou vycházet a pro mě s nimi následně taky.
Je těžké sdílet něco tak osobního s lidmi, které vidím třeba poprvé, ale vím, že se s nimi chci/musím/budu potkávat více. Protože lidé, kteří ví, že to nedělám schválně a nesnažím se jenom strhnout pozornost, jsou k nezaplacení. Protože když náhodou něco přeženu, chápou, že to nemyslím špatně. Je to sice trochu hloupé se s někým seznámit a vzápětí jej varovat, že nejsem normální, ale říkám si, že by k tomu stejně později muselo dojít, tak proč ne rovnou. Když stejným způsobem zmíním, že mám alergii na citrusové plody a tím pádem si fakt nedám pomerančový džus, nikdo se nad tím nepozastaví. Maximálně se dočkám nějakého politování, že si dotyčný nedokáže představit život bez pomerančového džusu.
Co může zachránit život
Bohužel se stále setkávám s lidmi, kteří si buď nedokážou představit, co se pod určitou diagnózou skrývá. Nemůžeme čekat, že si lidé budou po večerech googlit všechny psychické problémy a učit se jejich příznaky. Rozdíl pak ale je v tom, jak přistoupí k vysvětlení.
Když se vrátím k příměře s alergiemi, celkem s jistotou můžu tvrdit, že nikoho nenapadne mi vědomě podstrčit čaj s citrónem a pak se hrozně divit, že slzím a nemůžu dýchat. Když ale někomu řeknu, že mi něco způsobuje panické záchvaty, v lepším případě ho to zaskočí a pokusí se mě do dané situace nedostat, v horším je to buď hrozně haha, jsem přecitlivělá, nebo si dokonce vymýšlím. Ty horší případy pak většinou končí hyperventilací, křečí a hledáním neurolu. Následně to není normální a měla bych se léčit. Já vím, proto to taky dělám.
Naštěstí čím dál více převažují lidé, kteří to přijmou. Tím se vracím ke světovému dni duševního zdraví a dalším podobným akcím a snahám udělat z mluvení o duševním zdraví něco běžného. Nebudu přehánět, když řeknu, že při psychickém problému je to nejdůležitější, jak se k němu postaví okolí. Protože právě na něm záleží, jestli bude daný člověk schopný a ochotný se intenzivně věnovat možnostem, které mu pomůžou, nebo se to naopak bude snažit tajit a skrývat, což povede k potlačování a celé to nakonec bouchne tak, že napáchané škody budou příliš velké.
Ani vlastně nevím, co jsem tímto výkřikem do tmy chtěla dokázat. Možná hlavně sdílet Světový den duševního zdraví a doufat, že bude stále narůstat počet lidí, kteří se nebudou bát o těchto tématech mluvit. Protože minimálně já v tom určitě plánuju pokračovat